František PON.: Kočkám chutná kaviár

FRANTIŠEK PON.

KOČKÁM CHUTNÁ KAVIÁR

(ukázka z knihy)



Kočky rády pomohou

Kočky nekomplikují vaření jen svým osobitým výběrem jídel, ale především svojí přítomností v kuchyni. Člověk musí dávat pozor na to, co mu upadne od ruky, a bedlivě sledovat, co s tím kočky udělají. Není to snadné. Například z takového hovězího masa většinou na podlaze nezůstane nic. Ale Mistr má jeden velmi nepříjemný zvyk. Sousta, která mu obzvlášť chutnají, a kousky hovězího mezi ně rozhodně patří, nosí na jídelní stůl a teprve tam je v klidu sní. V horším případě stoluje na nezaplacených složenkách nebo důležitých úředních dokumentech, v tom lepším si masíčko rozloží na rozečtený časopis. Přitom právě kvůli kočkám máme v celém domě dlažbu.

Dalším záludem kočičí asistence při vaření je zcela nevypočitatelný pohyb zbytků potravin po bytě. Většina z toho, co člověk vyhodí do koše na odpadky, totiž kočkám chutná a nebo je to aspoň zajímá. Kůže od špeku, střívko z párku, plechovka s olejem od sardinek, nebo igelitový sáček od masa ještě plný krve, to je jen malá ukázka předmětů, po kterých v kuchyni uklouznete, zakopnete o ně, najdete je na židli, nebo dokonce v posteli. Dlouholeté vaření s kočkami nás naučilo všechny odpadky nosit ihned do předsíně. Kromě dveří z kuchyně ale musíme pečlivě zkontrolovat také těsnost dveří venkovních, protože venku čeká stejně neodbytná smečka koček jako uvnitř. Je jich tam ale mnohem víc. Mají neurvalejší způsoby a jejich tah na branku je ohromující.

Společné vaření však přináší jistá rizika i pro kočky samotné. Nejčastější nehodou je zašlápnutí. Stává se to minimálně jednou za týden. Kočičí hemžení je natolik nevypočitatelné, že se tomu prostě nevyhnete. Dotčený vřískot kočky, které omylem přišlápnete ocas, je děsivý a mívá vždy stejný účinek. Rozzuří mne. A místo abych se slušně omluvil, pofoukal kočce bebíčko a pomazlil ji v náručí, začnu nadávat a ještě se snažím to nešťastné zvířátko nakopnout. Je to zvláštní směsice emocí. Člověk se v duchu proklíná, za to, že nedával pozor, je mu kočky líto a má strach, zda jí neublížil, a na druhou stranu ho naštve, že si tak chytré a zkušené kočky nedají pozor. Musím ale přiznat, že téměř okamžitě po prvním návalu vzteku, všeho nechám, a jdu se podívat, jak tu nehodu kočka přežila. Naštěstí zatím vždycky bez úhony, jenom ten pohled, kterým mě zpraží, bývá k nepřežití.

Mnohem horší je, když mi náhodou vyklouzne z ruky ostrý nůž, palička na maso, nebo těžké vlhké prkénko. To jsou teprve okamžiky čiré hrůzy. Naštěstí se to stane jen výjimečně a kočičí reflexy katastrofě zatím vždycky zabránily. Riskantní je také nosit po bytě hrnce s vroucí vodou, například když potřebujete rychle zchladit čerstvě zavařené sklenice s kompotem. Kočky velice zajímá, kam tu nádobu nesu a co s ní hodlám udělat, takže mě všechny doprovázejí a pletou se pod nohama. Bez nebezpečí není ani zalévání kávy. Od té doby, co jsem několikrát málem opařil Kokosův všetečný čumák, který strkal do hrnku, zalévám kávu raději v kuchyni.

A ještě jedna, spíš kosmetická poznámka. Kočky jsou většinou ti nejčistotnější podnájemníci, ale při šíři jejich zájmů se občas stane, že jen tak mimochodem přeběhnou přes zamoučený vál s rozloženým těstem, nebo přes politý kuchyňský stůl. A ještě než si stačí olízat tlapky, zaujme je něco velmi důležitého na čistém ubruse jídelního stolu, nebo na rozmalovaném obraze. Tohle ale neuhlídáte a nezbývá, než po nich špinavé stopy pokorně uklízet.


Ostře sledované hovězí

Slovo maso se nesmí před kočkami vyslovit. Ty psychicky méně odolné a tupější, což je případ Sherlocka, začnou okamžitě slintat a ty decentnější a inteligentnější, například Faust, tiše vrní a upřeně zírají. Naše venkovní kočky vám rovnou ukousnou prst. Maso je zaklínadlo, které dokáže kočičí mysl zcela ovládnout, a když s ním člověk umí zacházet, může mít aspoň na chvíli pocit, že má nad kočkami navrch. Je to ale jen zdání. Když koupím jakékoli maso, a hovězí zvlášť, stačí chvilka nepozornosti a navrch mají jednoznačně kočky.

Naposledy ukradly celý krásně rovný kus roštěné, který jsem koupila na rostbíf. Bylo to dobře kilo a půl, takže loupež musela být kolektivní. Když jsem ten okousaný a ušmudlaný kus masa našla mezi květináči v pokoji na okně, bylo jasné, že roštěná musela prožít peklo. Nejen, že s ní kočky vytřely celý dům, ale každé jejich zastavení a urputná snaha urvat co nejšťavnatější sousto, byly zaznamenány loužičku krve na podlaze, na jídelním stole, na židlích i na posteli. Původně úhledný kousek masa na povrchu rozcupovaly a pořádný kus ho chyběl. Přesně v okamžiku, kdy mě přešel vztek, vylezly kočky ze svých skrýší a pokrytecky mi předváděly, jaký mají hlad. Právě jsem se totiž chystala nakrájet zbytek poničeného rostbífu venkovním kočkám. A to ani s plným žaludkem nehodlaly připustit.

Nejčastěji zapomínám maso na kuchyňském stole, když je vyndám z mrazáku a nechám rozmrazit. První známky měknutí zaregistruje nejdříve Kokos. Co mu Pán Bůh sebral na sluchu, bohatě mu vynahradil na čichu, takže když zledovatělý kvádr masa uvolní první molekulu vůně, vyskočí na stůl a tlapkami masíruje mikroténový sáček, dokud se nedostane dovnitř. Musím přiznat, že škody na zmrazeném mase nebývají nikdy takového rozsahu jako na mase čerstvém, protože většinou dorazím do kuchyně včas. Doporučuji však maso rozmrazovat pod pokličkou, nebo ještě lépe v jiné, uzavřené místnosti. Je to bezpečnější.

Už se zase vrací doba, kdy nezkušená hospodyňka přijde do řeznictví, neví, jaké maso má koupit, a nechá si poradit. Prostě něco na guláš, na plátek nebo k omáčce. Zvlášť u plátků bych řezníkovi svěřila i krájení. Jednak má ostřejší nože, než bývají ve většině domácností, a jednak obvykle maso porcovat umí tak, aby bylo nakrájené pěkně přes vlákno a po uvaření se rozplývalo na jazyku jako dortík. S hovězím je ale trochu potíž, většinou se vaří, peče nebo vůbec tepelně upravuje dost dlouho. Pokud ovšem nechystáte zrovna biftek z pravé svíčkové.


Rillons z Touraine

Rillons z Touraine, česky škvarky z Touraine, jsem objevil v kuchařce, kterou napsal počátkem minulého století francouzský milovník jídla a stolování Edouard de Pomiane.

Asi 2 kg vepřového bůčku, 1/2 l bílého vína, pepř, sůl.

Kupuji na ně nižší prorostlý bůček bez kosti, který nakrájím na pravidelné kostky o hraně zhruba čtyři centimetry. Osolím je a opravdu pořádně opepřím. Pak kostky naskládám do kameninového hrnce a nechám je v něm někde v chladu mimo lednici aspoň 24 hodin proležet. Druhý den vyklopím obsah hrnce do kastrolu, přiliji bílé víno a zahřívám bez pokličky na vařiči. Občas maso zamíchám, aby se hned od počátku nepřipékalo ke dnu, a když se víno odpaří a začne se rozpouštět sádlo, zmírním plamen. Asi tak po hodině a půl kostky zezlátnou a rillons z Touraine jsou vlastně hotové. Škvarky vyberu na misku a sádlo sliji do hrnku a uložím je ledničky. To je důležité, protože tajemství lahodné a vyvážené chuti těchto francouzských škvarků spočívá v tom, že spolu s vínem, kterým podlévám kostky bůčku, přidám do kastrolu také hrnek sádla z minulého škvaření. Hygienikům z Evropské unie by se to určitě nelíbilo, ale do toho, co si uvaříte doma, jim nic není. Škvarky by měly před podáváním vychladnout, ale já to nikdy nevydržím a s měkkým chlebem je jím ještě teplé.

Rillons pro kočky vařím zvlášť a přece jen trochu jinak než pro nás. Na pánvi rozpustím lžičku nesoleného a nepepřeného sádla. Odřezky, které zbyly při přípravě škvarků, nakrájím malé kousky a na sádle je opeču. Ale ne příliš dlouho, aby se nepřepálily a aby zůstaly uvnitř téměř syrové. Než se rozpálí sádlo, nasekám nožem na prkénku na jemno dvě velké lžíce ovesných vloček. Opečené škvarečky vyjmu z tuku, rozdělím na misky, vidličkou pomačkám a přisypu posekané ovesné vločky. Když jídlo zchladne a přebytečný tuk se vpije do vloček, přikápnu na každou misku trochu mléka a promíchám.

Škvarky a sádlo jsou opravdu tučné jídlo, ale z hlediska kočičí stravy to není žádná chyba. Tuky by měly dostávat všechny kočky, samozřejmě kromě tlustých lenochů, kteří bydlí u svých lidí sami, povalují se na kanapi a jedinou jejich starostí je jídlo. Našich koček se to netýká, netrpí obezitou, a protože žijí ve skupině, mají pohybu i v bytě dost. V malém se tuky mohou přidávat do kočičích misek přímo, například v podobě lžičky olivového oleje nebo másla. Hlavně pro starší kočky, jako je například téměř osmnáctiletý Faust. Tuky podle odborníků nezatěžují kočičí ledviny odpadovými látkami a navíc rozpouštějí řadu vitamínů, které tak dokáže kočka lépe využít. Vyšší přísun tuků také pomůže suché kočičí pokožce, na které se tvoří lupy. Stále ale mluvím o tucích přírodních, umělé tuky kočkám totiž nedáváme.



Ukázka z knihy Kočky to vědí líp
Ukázka z knihy Kočky mluví ze spaní
Ukázka z knihy Dneska výtah nejezdí
Ukázka z knihy Želva Marie